2/1997: Bůh – Otec milosrdenství

Editorial (113–117)

Robert Spaemann , Otázka významu slova „Bůh“ (118–135)

Rémi Brague , Rozhodující zkušenost kříže (136–152)

Ferdinand Ulrich , Bůh náš Otec (153–162)

Josef Hřebík , Zjevení Boha Otce ve Starém zákoně (163–170)

Ladislav Tichý , Bůh – náš Otec. Svědectví Nového zákona (171–181)

Hans Urs von Balthasar , Boží všemohoucnost (182–190)

Peter Henrici , Plná moc v bezmoci: moc Církve (191–197)

Antonio Sicari , Aby biskupové mohli být poslušni Ducha (198–211)

Albert Görres , Svoboda a poslušnost (212–219)

Řehoř z Nyssy , Život sv. Řehoře Thaumaturga (220–223)

František X. Halas , Slavníkovec Vojtěch – světec a historická osobnost (224–229)

Vojtěch Novotný , Etymologická poznámka (230–232)

50 Kč

1/1997: Víra

Editorial (5–8)

André Frossard , Umění věřit (9–11)

Joseph Ratzinger , Co znamená věřit (12–27)

Henri de Lubac , Křesťanská víra. Krátký úvod k Apoštolskému vyznání víry (28–37)

Ignace de la Potterie , Víra v janovských spisech (38–53)

Richard Machan , Abrahám a jeho pokolení (54–64)

Adrienne von Speyr , Boží dar (65–67)

John H. Newman , Ježíš – Původce a Dokonavatel naší víry (68–69)

Jacques Servais , Tak trvá tato trojice… (70–75)

Alberto Espezel , Kristus, střed víry (76–80)

Louis Bouyer , Jednota víry a mnohost theologií (81–93)

Roland Hureaux , Křesťanství a kultura. Úvaha o pojmu kulturní hegemonie (94–101)

Jaroslav Šerých , Víra z radosti – radost z víry. Výpověď umělce (102–105)

Vojtěch Novotný , Etymologická poznámka (106–107)

50 Kč

0/1996: Communio – program

Hans Urs von Balthasar, Modlitba za Communio (4)

Editorial (5–7)

Hans Urs von Balthasar, Communio – program (8–23)

Joseph Ratzinger, Communio – program. Po dvaceti letech (24–35)

Henri de Lubac, Společenství svatých (36–42)

Jean Daniélou, Trinitární aspekty Církve (43–47)

Jean Corbon, Modlitba v křesťanském životě (48–52)

František X. Halas, Jan Sarkander  (53–69

Výročí: Henri de Lubac 1896–1996 (70–72)

Henri de Lubac, Rozhovor o II. Vatikánském koncilu (73–104)

0 Kč

4/2012: Umírání

Editorial (5–6)

Jaroslav Brož, „Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu“: Perspektiva smrti a nového života v Pavlových listech (7–19)

Vojtěch Brož, Smrt v janovské literatuře (20–42)

Jana Maroszová, „Zanech kvasu, boj se času posledního...“: Umírání a smrt z pohledu barokních básníků (43–65)

Pavel Frývaldský, Teologie smrti a „ars moriendi“ podle Josepha Ratzingera – Benedikta XVI. (66–72)

Guy Gaucher, „Nikdy nebudu vědět, jak zemřít“ – Terezie z Lisieux (73–78)

Karel Sládek – Pavel Vojtěch Kohut, „Otče, oslav své jméno“ (Jan 12, 28): Teologicko-pastorační podněty pro duchovní prožívání stáří a umírání (79–98)

Robert Spaemann, Umírání v dnešní době (99–101)

Antoine Bodar, Stáří (102–103)

Abstracts (105–108)

59 Kč

Editorial (2/2010)

Vážení čtenáři, druhé číslo letošního ročníku Mezinárodní katolické revue Communio se zabývá tématem, kterým se zabývaly i sesterské redakce v jiných zemích. Je to téma přirozeného zákona. Aktuálnost tématu je zřejmá z více důvodů. V současné mezinárodní situaci se objevuje řada významných etických i právních sporů a otázek, přičemž se obvykle nejde odvolávat na právo jedné země nebo mezinárodní konsensus. Hledání řešení, které by bylo správné bez ohledu na partikulární politické zájmy, konkrétní právní ustanovení té nebo oné země nebo zvyklosti toho či onoho kulturního okruhu nevyhnutelně vedou k otázkám, které s přirozeným zákonem a přirozeným právem úzce souvisí. Dalším důvodem je i zvyšující se význam, který má koncepce přirozeného zákona v argumentaci církevních představitelů, na prvním místě papeže. A v neposlední řadě je to i skutečnost, že Mezinárodní teologická komise publikovala nedávno dokument týkající se přirozeného zákona, což význam a aktuálnost tohoto tématu jen podtrhuje. V naší jazykové oblasti bylo téma přirozeného zákona v uplynulých dvaceti letech téměř popelkou. V poslední době se ale i toto mění. Před pěti lety vyšlo zdařilé číslo revue Salve, které se tématu věnovalo. O něco později pak sborník z olomoucké konference zaměřené na téma přírody a přirozenosti v dějinách filosofie. A letos i kniha prof. S. Sousedíka zaměřená na přirozený zákon jako východisko koncepce lidských práv. Úplně nejnovějším vydavatelským počinem je pak překlad zmiňovaného dokumentu Mezinárodní teologické komise připravený prof. C. V. Pospíšilem, který vychází společně se dvěma dalšími dokumenty této komise o etice. Monotematické číslo Communia tedy patří do řady publikací, které se k dané aktuální problematice vyjadřují. Český čtenář tak dostává do ruky další zdroj informací a námětů k promýšlení tohoto závažného etického, teologického a právního tématu. Výroky učitelského úřadu církve se na poli etiky i společenských témat v minulosti opíraly o téma přirozeného zákona velice silně. V šedesátých letech však došlo k určitému útlumu daného tématu. Na jedné straně se bezpochyby jednalo o korektiv jakési jednostrannosti či přetížení argumentace právě na stranu přirozenoprávní, na straně druhé bylo třeba promyslet znovu teologický kontext přirozeného zákona, neboť novoscholastické radikální rozlišení mezi přirozeností a milostí vedlo až k jakémusi dualismu svého druhu. Bez významu asi nebyla ani kauza encykliky Pavla VI. Humanae vitae, která se o přirozenoprávní argumentaci opírala. Diskuse týkající se nauky o nedovolenosti antikoncepce byly velice vyostřené a vedly jednak k omezení diskusí o přirozeném zákoně téměř výhradně na téma kontroly početí, jednak ve jménu odporu proti nauce zmiňované encykliky k odmítání přirozenoprávní argumentace en bloc. Na všechny tyto skutečnosti se z nynější perspektivy můžeme dívat již s jistým odstupem. Dostáváme se do situace, kdy lze koncepci přirozeného zákona a přirozeného práva opět docenit. Dokladem toho je i častější výskyt přirozenoprávní argumentace v učení současného papeže. Toto číslo Communia otvírá úvaha Vincenta Carrauda a Dominique Webera o kritické funkci přirozeného práva. Přirozené právo nemůže zůstat odtrženo od pozitivního práva a naopak. Má významnou úlohu pro pozvedání a kultivaci práva pozitivního. Přirozený zákon či právo však může být poněkud nejasný pojem, neboť „přirozenost“, „zákon“ a „právo“ jsou sice pojmy intuitivně srozumitelné, ale při jejich podrobnějším promýšlení se dostáváme k různým významům, chápáním a koncepcím. Na vývoj myšlenky přirozeného zákona, který začal již v předkřesťanské antice, upozorňuje americký historik Glenn Olsen, který přehledně a stručně poukazuje na vývoj této koncepce. Problematiku v závěru svého textu ilustruje příkladem v současnosti aktuálním, kterým je otázka homosexuální sexuální aktivity. Stěžejním tématem jeho textu je však zmiňovaná historie celé koncepce a některé významné body, které měly a mají vliv na chápání přirozeného zákona v křesťanském kontextu. Sem patří i onen dualismus přirozenosti a milosti a otázka teologického zakotvení a teologických důsledků přirozeného zákona. Jak ukazuje ve své reflexi posledního dokumentu Mezinárodní teologické komise Ctirad V. Pospíšil, teologický rozměr přirozeného zákona není pouze jakousi „zbožnou nadstavbou“ právnického nebo filosofického pojmu, ale integrální součástí celistvého pochopení přirozeného zákona. Je zřejmé, že přirozený zákon se objevil jako filosofické téma v předkřesťanské době a je často promýšlen a využíván právě s cílem univerzálního etického jazyka, který by překlenul rozdíly mezi kulturami a vírami. Koneckonců i dokument Mezinárodní teologické komise má v názvu slova „hledání univerzální etiky“. To ale neznamená, že je jeho teologický význam a kontext zanedbatelný. Bůh je zdrojem všeho dobra a veškeré inteligibility, takže jakékoli téma a jakákoli rozumná idea mají svůj zdroj v něm. Promyšlení takových témat ve světle víry není jakousi „partikularizací“ tématu, tedy soustředění se pouze na určitý kulturně náboženský okruh, což by nutně vedlo ke ztrátě kýžené univerzality. Je to naopak promyšlení přímo u zdroje oné univerzality. Podobně jako v jiných oblastech, i zde se ukazuje, že praktická potřeba hledání společného jazyka a univerzálních hodnot nutně předpokládá začít v Tom, kdo je Pravdou samou a Dobrem samým. Jakkoli se tedy tématem přirozeného zákona lze v určitém kontextu zabývat čistě filosoficky nebo čistě právně, k úplnosti uchopení tématu je teologická perspektiva v posledku nezbytná. Ale to neplatí jen o přirozeném zákoně. Mezi aktuální texty z nedávné doby jsme se rozhodli zařadit i text přes třicet let starý, který ukazuje příklad diskuse v době, kdy u nás o přirozeném zákoně v podstatě mluvit vůbec nešlo. Americký právní filosof Martin Golding v něm komentuje souvislost asi nejvýznamnější a nejvlivnější teorie přirozeného zákona, tj. koncepce Tomáše Akvinského, se dvěma významnými koncepcemi dané doby – Fullerovo a Selznickovou. Dostáváme se k praktickému uplatnění přirozeného zákona. Petr Štica mapuje téma přirozeného zákona v sociálním učení církve. Jak bylo řečeno výše, míra odvolávání se na přirozený zákon se v posledních desetiletích měnila a více než stoletá historie katolické sociální nauky je dobrou příležitostí tento vývoj pozorovat. Tématický záběr by nebyl úplný, kdybychom při probírání přirozeného zákona vzali v potaz filosofii, historii a teologii, ale zapoměli na právo. Tématický blok proto uzavírá text právníka Stanislava Přibyla, který se tématem zabývá z této perspektivy. Na závěr tohoto čísla, které se zabývá tématem směřujícím k etice a právu, tj. životem více praktickým (vzpomeneme-li na antické rozlišení mezi bios theoretikos a bios praktikos), pak předkládáme krátké pojednání o definicích ctnosti. Je známo, že ve středověku byla etika do značné míry kombinací idejí přirozeného zákona a ctností. Alasdair MacIntyre, který před několika desetiletími svou inspirativní, ale i provokativní knihou After Virtue (česky vyšlo jako Ztráta ctnosti) předložil tezi, podle níž krize etiky ve dvacátém století začala právě novověkým opuštěním koncepce ctnosti. Ctnost je ale nejen cílem, ale i cestou k ideálu. Přirozený zákon a hledání univerzálních hodnot společných všem lidem i kulturám, mohou při hledání tohoto cíle pomoci. Proto bychom mohli tento text o ctnostech vidět jako příklad jednoho z mnoha témat, které stojí za to rozvíjet mimo jiné v kontextu myšlenek přirozeného zákona.

 

Tomáš Machula