Bůh má mnoho způsobů, kterými nás přitahuje pod svá láskyplná křídla a zasvěcuje do své dobroty, proč by právě hudba nemohla být jeho dalším obtiskem? Právě ona nám o Bohu sděluje mnohé. Odhaluje skrytá tajemství Lásky, jež nás ohromuje svou krásou, dává nám pochopit něco z neuchopitelné a nepojímatelné Trojice a dovoluje nám být na tomto vztahu čisté dobroty účastni.
Niterní touha srdce nás zavádí do mnoha zatáček a úkrytů a dává nám poznat, že právě krása kolem nás a dobro, kterým jsme obklopeni, mohou ukonejšit naši úpěnlivou touhu po blaženosti a melodie tohoto světa odkazuje právě tam, kde jedině se vyplatí prosit a tlouct.[1] Lidská zkušenost s hudbou pomůže člověku přiblížit se tajemství Boha a stvoření najednou; ač odpovědi mnohdy výslovně nerozumíme, vlévá se nám při střetu s hudební melodií pokoj a klid do duše. Hudba, kterou mluví Krása sama, nám sděluje odpovědi na otázky a odhaluje tajemství, na které se lidské duše snaží odpovědět tisíce let. S tímto vědomím se nyní budeme věnovat třem základním rysům hudby, kterými je akord, harmonie a rytmus.
Akord
Pro akord je typické, že se skládá z třech a více not, které jsou k sobě dány metodou současnění, což znamená, že je zahrajeme naráz. Určité tóny, ať už zahrané jakoukoliv metodou, v nás mohou vyvolat pocit nelibosti a neklidu. Například pokud následuje po notě c‘ tón h‘, můžeme pociťovat určitou nepřirozenost, vykročení z rovnováhy, které v nás způsobuje nepokoj; notu h‘ vnímáme v určité opozici oproti c‘. Umělec tak automaticky směřuje k vyrovnání tohoto vzniklého nepokoje a snaží se najít tón, který klid obnoví. Toto se v případě, že zazní noty c‘, e‘, g‘, nestane, protože mezi nimi nepůsobí takové napětí. Trio v nás bude vyvolávat klid, soulad, určitou přirozenost.[2] Tento akord, kvintakord – můžeme říci také souzvuk – je složen ze základních třech tónů stupnice. Jak říká hudební skladatel a teoretik Otakar Šín ve své knize Nauka o harmonii na základě rytmu a melodie I., interval e‘, tercie, přibližuje základní tón c‘ s g‘, mezi kterými vládne nepatrné napětí. Tóny c‘ a g‘ však mají velmi podobné vlastnosti; dá se říci, že skoro splývají. Ani jedna z not není postradatelná, každou definuje různá výška a funkce, ale dohromady se nacházejí ve vzájemném vztahu.[3] Kořen, primární nota celé tóniny, c‘, je centrem, ke kterému se všechny ostatní tóny orientují, protože má generativní funkci – z něj vše vychází – nejen v akordu, ale právě i v tónině.
Výše popsané vlastnosti kvintakordu nachází svůj odraz v křesťanské nauce o Nejsvětější Trojici, a toto tvrzení podpořila i pianistka Chiara Bertoglio ve svém článku A Perfect Chord: Trinity in Music, Music in the Trinity. Podle ní je pro nás nota c‘ obrazem Otce, jenž je zjevený Synem, který je s Otcem soupodstatný.[4] Je počátkem dějin spásy, bez něhož by svět nemohl vzniknout. Na Syna odkazuje tón g‘, ve kterém můžeme vidět metaforu pěti Kristových ran či soudu, jenž nás nad našimi pěti končetinami (2 ruce, 2 nohy, hlava) čeká.[5] Dává akordu život. Nakonec máme notu e‘, spojnici mezi Otcem a Synem, Ducha svatého, který dává akordu opravdové „bytí akordem“. Dodává souzvuku řád a teplo, osobitost a barvu, doplňuje chybějící části tohoto dokonalého souzvuku. Číslo tři již od středověku značí úplnost či dokonalost, a proto právě i tón e‘, který dovádí tuto triádu do dokonalosti, značí právě Ducha svatého, jenž je vlitý do všech údů těla a spojuje tedy celou církev zároveň s Bohem.[6]Tento dokonalý trojzvuk v nás může vyvolávat pocity klidu, bezpečí, pevnosti, je ve své podstatě dalším darem Boha, kterým nám dává nahlédnout do svého námi nepoznatelného bytí. Nemůžeme se přestat podivovat nad pravdivostí, jíž k nám mluví současně zahrané tóny tvořící ve své jedinečnosti dokonalou harmonickou jednotu vládnoucí v Trojici. Tak jako je Bůh nad všemi svými tvory, tak „v něm žijeme, hýbáme se a jsme“.[7] Tedy také akord v sobě nese odkaz svého Tvůrce.
Harmonie
Ale příběh zde nekončí, naopak se nám teprve zde otevírají cesty radosti a k Radosti, která v nás a z nás stvoří souzvuk a harmonii znějící navěky, pokud zazní naše „ano“ Bohu, pravému cíli našeho bytí. Už na nás nespočívá břemeno hledání svého určení, nejsme odpovědní za naplnění naší vnitřní touhy po kráse a harmonii. S naším „ano“ se nám uvolňuje každý kousek těla, srdce může začít plesat při poslechu hudby, jíž jsme součástí, kterou spoluutváříme s okolím a v níž nás jemně, geniálně a láskyplně vede náš Sbormistr, veliký Harmonétes. A naším úkolem je mít otevřené srdce a uši, naslouchat a následovat, věřit a odevzdat se do rukou toho, který vše stvořil a který vše naplňuje svou božskou melodií, jež stvoření vdechla život. V pomyšlení na koloběh našeho života a na neustále plynoucí hudební myšlenku, která se naším stvořením prolíná, je na nás, abychom se k ní přidali a sjednotili se s ní. Jsme voláni k tomu, abychom se snažili naladit se na prostředí kolem nás a zaslechli tak zprávu o Pravdě, která se v něm nechává slyšet, a jak zdůrazňuje von Balthasar, která je symfonická.[8]
Rytmus
S pojmem „rytmus“ se v hudbě setkáváme velmi frekventovaně. Je určitým hudebním řádem, podle kterého se orientují všechna hudební tělesa v symfonii, sbory v opeře či mohutná hudební tělesa s doprovodnými vokály a který udává jedna osoba, běžně sbormistr. Zdánlivě jednoduchý úkol, jenž vyžaduje „pouze“ gesta rukou, by měl v případě, že se sbormistr zmýlí nebo přestane ukazovat, katastrofální následky.[9] Řídí totiž chod a nástup každého nástroje či zpěváka přesně v takovou dobu, která mu náleží, a udržuje ho „na scéně“ tak dlouho, aby vykonal svou předem danou funkci. V případě, že bychom si všechny články tohoto hudebního tělesa poslechli zvlášť, nejednalo by se o příliš atraktivní a vábný kousek, který by mohl vyvolat hlubší pocity. Různorodost nástrojů je ve skutečném stvoření jistě mnohem flagrantní a dokonalost, se kterou je vše řízeno v úžasnou a dramatickou melodii, je více než zázračná. Hudba je nejen úžasným darem Boha, ve kterém se promítá božská přirozenost, ale také kolosální nápovědou při hledání naplnění naší touhy po blaženosti. Právě rytmus, který je tolik důležitým aspektem hudby, nám může být úžasnou analogií pro celé stvoření, jež ovládá jeden Sbormistr. Tím se dostáváme ke spojení hudby jakožto analogie pro stvoření a velikého Sbormistra – Stvořitele, a přirozeného rytmu ve stvoření, který je napojen na jeden zdroj, jemuž říkáme Bůh. Tak jako se narozené dítě cítí bezpečně právě tehdy, když slyší tlukot srdce své matky, i my můžeme pozorovat a pociťovat v rytmech přirozené přírody kolem nás útěchu, jež je dána právě velkým Tvůrcem těchto rytmů. Můžeme vnímat, že Bůh je zároveň regulátorem a zdrojem všech rytmů ve stvoření. Můžeme se dobrat i poznání, že je Původcem nejen rytmu v nás, ale také nás samých. Vždyť jsou nám všechny přirozené rytmy světa tolik blízké, známé a „domácí“. Jako hudba v nás vyvolává jedinečné pocity klidu a míru, souznění a libosti, tak i celý svět je harmonický mimo jiné proto, že je úžasně dirigován velikým Harmonétem.
Redakčně upraveno. Plná verze článku dostupná v MKR Communio 2021/4.
[1] Mt 7, 7–8.
[2] Srov. ŠÍN, Otakar. Nauka o harmonii na základě melodie a rytmu I. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1922, s. 8.
[3] Srov. BERTOGLIO, Chiara. A Perfect Chord: Trinity in Music, Music in the Trinity. Religions 2013, roč. 4, č. 4, s. 485–501, s. 496.
[4] Srov. KKC 262.
[5] Srov. BERTOGLIO. A Perfect Chord, s. 497.
[6] Srov. KKC 747.
[7] Sk 17, 28.
[8] Srov. BALTHASAR, Hans Urs von. Pravda je symfonická. Praha: Vyšehrad, 1998, s. 7–13.
[9] Pravdou je, že se od hudebníků očekává určitá samostatnost při hraní či zpěvu, avšak složitá díla, která vyžadují souhru mnoha článků, by se bez výborného sbormistra obešla jen velmi těžko.