Všichni Kristovi učedníci jsou povoláni sdílet se všemi lidmi „radost a naději, smutek a úzkost…“ (GS 1) a tím církvi, která je v Kristu „znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (LG 1), propůjčovat živou tvář. Každý pokřtěný ztělesňuje Krista, jenž svou církev učinil královstvím „kněží před Bohem, svým Otcem“ (Zj 1,6). „V něm se totiž všichni věřící stávají svatým a královským kněžstvem.“ (PO 2). Mají-li však všichni věřící podíl na Kristově kněžství a jsou-li sjednoceni ve svátostném kněžství, jež vyplývá ze křtu, jsou společníci na cestě („syn-hodoi“)[1]. Synodalita církve vyplývá z její sakramentality: Církev a synoda jsou synonyma.[2]
Synodalita („syn-hodos“) označuje společné kráčení církve jakožto Božího lidu po cestě, jejímž cílem je setkání s Kristem. Synodalita nemá účel sama o sobě, nýbrž podléhá primátu evangelizace, jak opakovaně objasnil papež František.[3] Metoda („met-hodos“ – cesta směrem k něčemu) spočívá ve třech synodálních krocích: „vnímat – interpretovat – zvolit“ a má svůj pravzor ve vyprávění o emauzských učednících (Lk 24,13-35). Kráčení s Ježíšem, jeho methodos, jež zahrnuje nejprve naslouchání zprávám učedníků a následně odhalování smyslu Písma, vrcholí v lámání chleba, které jim otevírá oči, takže jej mohou rozpoznat. Slavení eucharistie se zde vyjevuje jako původ, vrchol a sjednocující bod synodality.[4]
Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“ (LG 11). Ona „představuje a viditelně uskutečňuje příslušnost k tělu Kristovu a sounáležitost mezi křesťany (srov. 1 Kor 12,12)“[5]. V pandemii koronaviru a obzvláště v návaznosti na lockdown během Svatého týdne a Velikonoc 2020 se proto oprávněně upozorňovalo na dva aspekty: zaprvé zaznívaly kritické hlasy, že jednotlivý kněz nemůže slavit mši bez věřících, kteří jsou spojeni pouze přes stream; zadruhé se nařízený půst od eucharistie pociťoval jako určitý sym-pathos s těmi, kteří eucharistii přijímat nemohou, protože se ocitají v tzv. iregulérních situacích nebo nejsou v plném společenství s katolickou církví.
Slavení eucharistie zpřítomňuje synodalitu Božího lidu dovnitř, jeho jednotu v mnohosti charismat, proto slavení bez činné účasti věřících musí zůstat výjimečnou situací. Současně se však takto projevuje i synodalita vpřed, jež se v eucharistii uskutečňuje rovněž, neboť na jejím communio se podílejí i ti, kteří nás ve víře předešli a kteří s námi ve svatém společenství tvoří společenství svatých. To je důvod, proč existuje i duševní a duchovní společenství kolem oltáře. „Eucharistické communio“ není vázáno na hranice času a prostoru. Skrze službu kněze zpřítomňuje eucharistické slavení nejen společenství při Poslední večeři, nýbrž i událost Velkého pátku a Velikonoc: vydanost Ježíše pro všechny lidi na kříži, díky níž nás svýma rozepjatýma ruka a svým otevřeným srdcem táhne k sobě a uvádí do života vzkříšení. To se odehrává výslovně pro všechny lidi. Tato Ježíšova proexistence se uskutečňuje v solidaritě se všemi lidmi, obzvláště trpícími, současně však i zástupně místo všech lidí pro jejich vykoupení a spásu. Proto je každé slavení eucharistie – také to, které je bez fyzické účasti na communio lidí – zpřítomněním onoho Kristova „bytí-pro“ člověka. Proto je kněžím svěřena služba eucharistie uprostřed Božího lidu i tehdy, když nikdo není a nemůže být fyzicky přítomen. Není to žádný pomocný konstrukt překonané teologie. Lidé smějí v takové nouzové situaci právem očekávat, že kněží toto ústřední tajemství víry vykonávají pro všechny. Činná účast, o níž koncil výslovně hovoří, nemá být zaměňována za participatio activa (et physica). Ta se může velmi intenzivně odehrávat také intencionálně. Láska lidské osoby ukazuje, že lidé si mohou být navzájem na velkou vzdálenost velmi blízko – blíže než ti, kteří se na sebe fyzicky tlačí v autobusu.
Eucharistie však znamená právě tak uskutečnění synodality směrem ven: vždyť v ní lze nejplněji spatřovat a zakoušet jednotu všeho, co se v církvi vykonává: je to liturgie, ono velké díkůvzdání Bohu a jeho chvála, hlásání slova a služba, jež všem rozdílí živý chléb. Jako Ježíš až do konce doprovázel emauzské učedníky, kteří se z místa zjevení a společenství krok za krokem vzdalovali, a poté s nimi lámal chléb, tak jsou obzvláštnímu doprovázení a péči kněží „svěřeni ti, kteří už nepřijímají svátosti, ba dokonce snad odpadli od víry; jako dobří pastýři nemají váhat jít za nimi“ (PO 9). Nakonec papež František ve své encyklice Fratelli tutti důrazně vysvětlil pomocí podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk 10,30-37), že právě kněží nesmějí být těmi, kteří přehlížejí zraněné – mysleme při tom i na ohavnost zneužívání.
Kněz při eucharistii jedná v síle svátosti svěcení „v osobě Krista Hlavy“. Toto specifikum služebného kněžství jej kvalifikuje přesněji pro službu jednotě Božímu lidu – minulému, současnému a budoucímu. Této svátostné služby jednotě se církev na cestě nemůže vzdát. Ačkoli kněz jako součást Božího lidu vystupuje v této službě také za církev, nepředstavuje žádnou vyšší důstojnost nebo svatost: „Připodobnění kněze ke Kristu jako Hlavě, totiž k počátečnímu zdroji milosti, neimplikuje povýšení, které by ho stavělo na vrchol všeho ostatního. Funkce v církvi nezpůsobují nadřazenost jedněch nad druhými.“[6] Ve svém jednání v osobě Krista jako Hlavy slouží kněz sakramentalitě a zpřítomnění Krista celému Božímu lidu.[7]
Redakčně upraveno. Plná verze článku je dostupná v MKR Communio 2022/4.
[1] Srov. Mezinárodní teologická komise, Synodalita v životě a poslání církve, in VAS 215 (2. 3. 2018), č. 55.
[2] Srov. Papež František, Ansprache zur 50-Jahr-Feier (srov. pozn. 2), 28.
[3] Srov. tamtéž, č. 119, 120; Týž, Apoštolská konstituce Episcopalis Communio (15. 9. 2018), č. 1; Týž, Brief an das pilgernde Volk (srov. pozn. 3), č. 7.
[4] Srov. Mezinárodní teologická komise, Synodalita (srov. pozn. 9), č. 47: „Synodalita nachází svůj pramen i své vyvrcholení v liturgickém slavení, obzvláštním způsobem pak v plné, vědomé a aktivní účasti na eucharistickém shromáždění.“
[5] Tamtéž.
[6] Papež František, Evangelii gaudium, č. 104. Srov. také Presbyterorum ordinis, č. 9: „I když kněží Nového zákona na základě svátosti svěcení vykonávají vznešenou a nutnou službu otce a učitele Božího lidu a pro Boží lid, přece jsou zároveň se všemi věřícími křesťany Pánovými učedníky.“
[7] Srov. Papež František, Evangelii gaudium, č. 104: „Služebné kněžství je jedním z prostředků, které Ježíš užívá ke službě svému lidu, ale zásadní důstojnost plyne ze křtu, který je dostupný všem.“