Je-li křesťanský humor výrazem svobody Božích dětí vykoupených Kristem, dostáváme se k otázce, jakou podobu měl Ježíšův humor. Je pravda, že Nový zákon výslovně nic neříká o Ježíšově smíchu, přesto je těžko myslitelné, že by Ježíš se svými učedníky neprožíval radost a veselí.[1] Můžeme si vzpomenout na Ježíšovu odpověď na otázku Janových učedníků, kteří se ho ptali, proč se on a jeho učedníci nepostí, zatímco oni a farizeové ano: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom se budou postit“ (Mt 9, 14–15). Ježíš neodmítá půst, ovšem jeho současná přítomnost mezi svými je jako událost svatby, tedy navýsost radostné slavnosti, ke které nepatří smutek, nýbrž veselí. Je-li Ježíš posměšně nazýván „žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků (srov. Mt 11, 19; Lk 7, 34), pak v tomto výroku můžeme spatřit dobový ohlas na Ježíšovo stolování s hříšníky, které je ve skutečnosti radostnou oslavou návratu ztracených dětí k Bohu (srov. Lk 15).

Myšlenka církve jako domova nás vede k jejímu rozšíření na pojem duchovní rodina. Papež František zdůrazňuje, že je důležité budovat mezi věřícími smysl pro společenství a solidaritu, posilovat pocit příbuznosti a vzájemné podpory.

Bratrství, zakořeněné v hluboké lásce Boha k lidstvu, se rozvíjí prostřednictvím historického vyprávění o vztahu Boha a jeho lidu. Na této vztahové cestě se Bůh představuje jako dobrotivý otec a vrchol tohoto příběhu lásky se projevuje v osobě Ježíše. Skrze Ježíše se lidstvu dostává pozoruhodné výsady podílet se na hluboké skutečnosti Božího otcovství. V důsledku toho lidská důstojnost vzkvétá v kontextu vztahů, zejména prostřednictvím nezištného aktu darování sebe sama druhým.

Snadno můžeme vypozorovat, že člověk bytostně tíhne k cílovému způsobu myšlení a jednání, protože nejprve myslíme na cíl, jehož chceme dosáhnout, a teprve následně na prostředky, jak daný záměr realizovat. Dovršení našich snah v nás vyvolává prožitky uspokojení a radosti. Toto schéma pak aplikujeme také na celý svůj životní příběh, příběh národa, lidstva, celého kosmu. Člověk prostě bytostně tíhne ke smysluplnosti, protože smysl je pro něho jako kompas, který mu umožňuje orientovat se ve změti jsoucen a událostí. Určitě není tajemstvím, že právě touha po uchopení smyslu vlastní existence nás směruje nejen k určitému poznání nevyhnutelnosti jsoucnosti Boha, ale také k celoživotnímu směřování k němu ve formě víry.

Nejpropracovanějším dílem amerického teologa Lorenza Albaceteho (1941–2014) jsou posmrtně vydané úvahy nazvané Křik srdce (2023) se týkají tajemství utrpení a kříže, a proto bych rád na základě jeho úvah plasticky zobrazil specifičnost křesťanského pohledu na utrpení. Albacete spolupracoval s americkou verzí časopisu Communio, zakládal americkou pobočku Institutu Jana Pavla II. pro manželství a rodinu ve Washingtonu a byl čelným představitelem hnutí Comunione e Liberazione v USA. Přestože působil na několika katolických univerzitách a seminářích, byl spíše znám jako člověk, který je schopen americké společnosti neotřele předávat víru. Psal pro známé časopisy a často vystupoval v televizi, v níž mj. debatoval se známým reprezentantem nového ateismu Christopherem Hitchensem. Nebál se konfrontovat se i s těmi, kdo nevěří či víru odmítají. Vstupoval s nimi do dialogu, přičemž respektoval jejich hledání. Jeho zbraní byl odzbrojující humor, jímž si pomáhal při sdělování hlubokých věcí.